"Musíš se mnoho učit, abys poznal, jak málo víš.- Michel de Montaigne
Když se zamyslím, škola mě už toho naučila hodně. Začalo to počítáním, psaním a čtením. Postupně mě začala seznamovat s dějinami našeho národa, učit se cizím jazykům a vlastně i poznávat svět. Zkrátka, škola nám toho dala hodně. A to nejen vědomostně, díky ní jsme poznali nový lidi, začali jsme být samostatnější. Ale až po nějaké době nám dojde, že to vše neděláme pro někoho, naopak pro sebe. Že bez ní by jsme vlastně byli nic.
Není to tak, že si řeknu ok, už mám základní i střední školu hotovou, už nic nepotřebuji vědět. Učíme se celý život,např. svými chybami a omyly. Ale zpět k tématu..
Mladý chlapec se myslí, že nepotřebuje přátele, že nemusí být v kontaktu s rodinou, že nepotřebuje někoho kdo by ho po celý život miloval ne proto jak vypadá, ale proto co má uvnitř, a přesto může být štastný. Když jde jednoho večera parkem, všude kolem sebe slyší jak se v okolních domech smějí rodiny se svými blízkými, kamarádi, páry zamilovaných- jsou Vánoce. Všichni jsou šťastní, nejsou sami. Jen on. Venku najednou začne sněžit, tak hustě že není videt vlastního kroku. V tom do někoho narazí, je to dívka, je sama, jako on. Když se na ní podívá stane se z toho láska naprvní pohled. Ona je první na kterou za poslední dobu promluvil. Sebere všechnu odvahu ji někam pozvat a za nějaký čas se dají dohromady. Ona ho seznámí se svými přáteli a společně vyhledají jeho rodinu. On už pochopil že ze samoty nic nevzejde. Naučil se, že aby byl šťastný, musí mít osobu, která ho šťastným udělá. Protože milovat ho škola nenaučila.
- I z té sebemenší chybičky vždy plyne ponaučení.
Pěkně napsané :) Je to pravda, v podstatě nikdy se nepřestaneme učit.